V roce 1988 mi byla diagnostikována roztroušená skleróza, v té době z lumbální punkce. Trpěla jsem závratěmi, že se se mnou doslova točil celý svět, zakopáváním, velkou celkovou únavou. Vše mi padalo z rukou, nemohla jsem se na nic soustředit, přečíst najednou dva řádky textu bylo nemožné. Písmena mi přeskakovala před očima. Ráno vstát z postele vyžadovalo obrovské úsilí. Pokračovalo to tím, že jsem musela opustit své zaměstnání mzdové účetní a posléze i telefonní spojovatelky a skončila jsem v částečném a poté v plném invalidním důchodu. Vzhledem k tomu, že jsme měli dvě děti ve věku šest a jedenáct let, byla situace takřka kritická. Manžel pracoval v živočišné výrobě, což byl vlastně nepřetržitý provoz, svátek nebo pátek, musel každý den do práce, a aby uživil rodinu, chodil občas ještě do druhého zaměstnání. Bylo pro mne štěstí, že při tom všem mi všemožně pomáhal a stál při mně.
Informací o této nemoci jsem od lékařů dostala minimum a měla jsem dojem, že kromě Prednisonu a infuzí Synacthenu, kterým mi při každém zhoršení prolévali krevní řečiště, nic jiného neexistuje. Chodila jsem o francouzských holích, kterým jsem se dlouho bránila; vzala jsem je na milost až poté, co se o mně ve městě začalo říkat, že chodím už ráno opilá, když jdu do blízkého obchodu s potravinami, protože jsem se musela opírat o vše pevné, co bylo v dosahu, jako ploty okolních pozemků, zábradlí mostu a podobně.
Při shánění informací o této nemoci jsem se seznámila v roce 1990 s Roskou Frýdek-Místek a její předsedkyní paní Jožkou Kocichovou, úžasnou ženou, která byla postižena roztroušenou sklerózou ještě více než já, a přesto oplývala optimismem a energií. Byla vyškolená cvičitelka, která dokázala přimět ostatní takto postižené ke cvičení. A tak zlanařila i mne. Začala jsem intenzivně cvičit podle jejích rad a pomalu, ale přece jsem zjišťovala, že jsem nějak spokojenější, že mě to cvičení baví a že nabývám opět chuti do života a optimismu. Najednou jsem si uvědomila, že už mi tak často nepadají věci z rukou. Cvičila jsem ráno na posteli a začalo se mi lépe vstávat. To byl pokrok pro mne dříve nečekaný. A tak jsem se rozhodla s ereskou bojovat. Zajímala jsem se o různé druhy vhodných cvičení, včetně čínských apod. Přihlásila jsem se do kurzu cvičitelů a posléze jsem absolvovala kurzy cvičitel III. třídy, cvičitel zdravotní TV a cvičitel sociální rehabilitace přes Unii ROSKA. Nyní vedu cvičení nejen pro Rosku, ale také u nás ve městě pro zdravotně postižené, a to již 31 let.
Tak jako kdysi paní Jožka zlanařila mne, tak jsem i já zlanařila několik svých šikovných cvičenek, které také absolvovaly kurzy cvičitelů. Přesvědčila jsem dokonce i jednoho muže, který na tom byl zdravotně mnohem hůř než já, ale dnes je z toho nejhoršího venku, věřím, že zásluhou cvičení a obrovsky pevné vůle. Co se týká cvičení, mohu se od něj učit i já. A mám z toho velkou radost.
Cvičení se pro mne stalo nepostradatelným koníčkem a doufám, že tomu tak bude i nadále. Po určité době cvičení jsem se zbavila nejdřív jedné a poté i druhé francouzské hole, což mne ještě více utvrdilo v tom, že jdu ve svém životě správným směrem. Někdy hůlku použiju, když přijde nějaká špatná situace, protože nejsou jen dny krásné a růžové, ale i ty horší a smolné. Avšak i tehdy se snažím dívat se na život s roztroušenou sklerózou optimisticky a pokud možno s úsměvem. Smích a dobrá nálada jsou alfou a omegou boje s touto nemocí.
V roce 2012 a 2013 se mi povedlo ve spolupráci s mými cvičitelkami natočit dvě DVD s názvem „Cvičení pro zdraví“. Pomocí nich si mohou opravdu všichni, nejen ti nemocní, zacvičit doma. Já sama cvičím denně, chodím na procházky a relaxačně jezdím na svém retrokole.
Tak už jste se rozhodli? Začnete také? Držím pěsti a nevzdávejte se! Víme, že nad ereskou se nedá zvítězit, ale dá se s ní remizovat. A každá taková remíza je pro roskaře vlastně vítězstvím.
Přeji všem mnoho zdaru, optimismu, dobrou náladu a úsměv na rtech i ve dnech nejhorších!
Věra Moravcová
Unie ROSKA Frýdek-Místek
